Adorace není ztráta času

Církev rozlišuje mezi adorací náležející výlučně Bohu, označované jako latria, a úctě ke světcům (dulia), a úctě vyhrazené Panně Marii (iperdulia). Adorace tedy patří jedině Bohu.

Tiché a dlouhé setrvání před svátostným Ježíšem dovoluje člověku vnímat jeho vůli s námi. V adoraci klademe před Krista své plány, abychom učinili místo těm jeho. Boží světlo postupně proniká do srdce a obnovuje ho, dodal otec Cantalamessa a připodobnil tento proces k fotosyntéze, nezbytně nutné k růstu zelených rostlin.

„My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to Duch Páně (2 Kor 3,18).“

Přestože my někdy klopíme oči, Boží pohled nikdy nemizí. Naše kontemplace se někdy omezuje na prosté doprovázení Ježíše a setrvávání pod jeho pohledem. Jakkoli jsme nepatrní a hříšní, zůstáváme vždy těmi, které miluje a za které dal život.

„Když kontemplujeme Ježíše v oltářní svátosti, uskutečňujeme proroctví vyslovené ve chvíli Ježíšovy smrti na kříži: „Budou hledět na toho, kterého probodli“ (Jan 19, 37). Tato kontemplace je však sama proroctvím,  neboť předjímá to, co budeme navždy činit v Nebeském Jeruzalémě. Je to nejvíce eschatologická a profetická činnost, jakou v církvi můžeme uskutečňovat.“

Citováno ze stránek pastorace.cz, kde najdete celý text o hloubce adorace.