Ohlášky 27. týdne - 14. neděle v mezidobí

»   Význam adorace pro dnešní člověka
Církev rozlišuje mezi adorací náležející výlučně Bohu, označované jako latria, a úctě ke světcům (dulia), a úctě vyhrazené Panně Marii (iperdulia). Adorace tedy patří jedině Bohu. Ale jak tedy adoraci praktikovat?
Výrazem adorace je ztišení a mlčení. „Když „smysly obklopuje nekonečné ticho a s pomocí ticha zestárnou vzpomínky“, říkal jeden z pouštních otců, nezbývá než adorovat. K tomuto postoji dospívá také Job, když se na konci svého příběhu setkává se Všemohoucím a zvolá: „Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku.“ A svatý Řehoř Naziánský přímo říká, že adorovat znamená vzdát Bohu „chvalozpěv ticha“.
Adorace tedy vyžaduje sklonění se a mlčení. Přece však nás může napadnout několik otázek: „Je takové gesto hodné člověka, neponižuje jeho důstojnost? A dokonce, je vůbec hodné Boha má skutečný Bůh zapotřebí, aby se před ním stvoření klanělo? – tázal otec Cantalamessa. Nemá smysl to popírat, adorace obsahuje také aspekt radikálního ponížení, oběti, a proto dosvědčuje, „že Bůh je Bohem a nikdo a nic nemá právo na existenci před ním jinak než z jeho milosti. Za oběť tedy přináším své „já“, svou soběstačnost.
Více v článku na farních stránkách.